Proč dnes cvičit Kung-fu?

Proč cvičit kung-fu 1

Pro nedočkavce, kteří nevydrží číst do konce:
Sebeobrana
Fyzická kondice a Pohybové dovednosti
Zdraví
Vnitřní rozvoj
Etika

Když se řekne kung-fu, každý si asi nejdřív představí hrdinu, muže či ženu, který dokáže „vyprášit kožich“ svým protivníkům. A je jedno, jestli je to parta pubertálních rváčů, třeba ve filmu Karate Kid nebo super extra drsňáci z filmu John Wick.
Může jít o sci-fi příběh v Matrixu, stejně jako o storku ze života v Praze (Jáchyme, hoď ho do stroje).

To je to, co k bojovým uměním láká většinu mladších, ale i mnoho starších zájemců.
Téměř každý by rád sám sebe viděl v pozici hrdiny, i když třeba jen potenciálního. Nemluvě o tom krásném pocitu, když se stanete „hrdinou“ v očích svého dítěte nebo partnerky/partnera tím, že je dostanete z nepříjemné situace. Ale většina z nás se naštěstí do reálného konfliktu nedostane nikdy nebo jen párkrát za život.
Jenže v případě kung-fu jde jen o malou část celkového obrazu.

I když boj/sebeobrana je tou viditelnější stránkou kung-fu, zvlášť, pokud znáte kung-fu jen z filmů, pravdou je, že po většinu moderní historie bylo kung-fu nejen Cestou boje, ale také Cestou rozvoje osobnosti a společnosti. A ty ostatní složky jsou z aktuálního pohledu stejně důležité jako schopnost bojovat.
To je významný faktor, kterým se tradiční kung-fu (a jiné tradiční styly) liší od tzv. moderních bojových umění i systémů, které se soustředí jen na bojovou stránku.

Prvním a nejdůležitějším důvodem pro vznik a rozvoj bojových umění v dávné (a vlastně i téměř nedávné) historii byla schopnost obrany (vlastní, rodiny, kmene, vesnice, státu) a rozvoj k tomu potřebných bojových dovedností.
V prehistorii lidstva byly doby, kdy hlavní zbraní bylo lidské tělo – pěsti, škrábání, kousání, kopání. Postupně pro zvýšení šancí na úspěch v boji a přežití v nebezpečných situacích přibyly zbraně. Nejdříve primitivní – klacek, kámen, jež byly postupně nahrazeny sofistikovanějšími – nůž, meč, šavle, kopí, luk a šípy. Tento rozvoj probíhal bez ohledu na kontinenty.
Ovšem jihovýchodní Asie se vymkla z běžného průměru a rozvoj bojových dovedností zde nabral mnohem větší šíři a spád než ve zbytku světa.
A i když Číňané objevili střelný prach dávno před Evropou (zhruba o 600 let), stejně zde po staletí hrála prim dovednost a schopnost v boji se zbraněmi i bez nich.

Základem byly zkušenosti z válek a bojů o území a vládu nad ním, na které byla historická Čína stejně bohatá jako zbytek světa. Koneckonců celé jedno období v historii Číny je nazýváno Válčící státy (475 př. n. l. – 221 př. n. l.).

Generálem (a vlastně ani důstojníkem) v císařské armádě se nemohl stát nikdo, kdo by tuto schopnost neovládal, protože čínské císařství mělo nejen (civilní) zkoušky pro úředníky, ale také specifické vojenské zkoušky pro zájemce o kariéru vojáka.
První oficiální proběhly v roce 702 našeho letopočtu!
Zkoušky obsahovaly fyzickou i teoretickou (psanou) část. Fyzická byla velmi náročná, protože mimo jiné zahrnovala zvednutí minimálně 120 kg kamene ze země do výšky 35 cm. Součástí byla například i střelba z luku.

Kung-fu se postupně rozvíjelo právě na základě zkušeností z válečných střetů.
Po návratu z bojů domů ti, jež měli k tomu vlohy, pokračovali v rozvíjení toho, co se naučili „na vojně“.
Postupně na sebe kung-fu nabalovalo spoustu dalších dovedností a schopností, spolu s tím, jak přibývaly znalosti a zkušenosti a navíc v mírových/pokojných dobách byl čas na rozvoj i jiných, potřebných, dovedností.
Tak postupně k boji přibyly např. znalosti o stavbě lidského těla (anatomie), které nejdříve vycházely z potřeb boje a snahy co nejefektivněji porazit protivníka. Ale tato znalost si vyžádala i protiopatření, tedy jak posílit a zpevnit své tělo, aby stejné znalosti nemohl protivník použít proti nám. Proto snad všechny styly kung-fu dnes mají něco na způsob tzv. Železné košile (tit saam). Názvy jsou různé i postupy, jak dosáhnout požadovaného výsledku, se liší.
Jednotlivé styly postupně vyvíjely vlastní specifické techniky, postupy posilování, uvolňování, rozvoje rychlosti i soustředění, Chi Kungu …. A chránily si je sami pro svou linii.
V dobách, kdy kung-fu skutečně sloužilo k přežití, totiž měly jednotlivé styly/školy hrůzu z toho, že by jejich potenciální nepřátelé mohli poznat jejich nejlepší techniky a znalosti a někdy v budoucnosti toho využít.

Co vám tedy tradiční kung-fu dnes může nabídnout?

Sebeobrana – u zrodu všech tradičních stylů stála potřeba zvítězit v konfliktu, beze zbraní i se zbraněmi
Fyzická kondice a Pohybové dovednosti – tradiční styly jsou fyzicky náročné a to včetně těch, které jsou dnes vnímány jen jako zdravotní či esoterická cvičení (Tai Chi Chuan, Liu He Ba Fa, …). Nedílnou součástí tréninku jsou cviky pro posílení, protažení a uvolnění těla. Dále otužování/zpevňování některých částí těla pro údery, bloky a schopnost přijmout ránu.
A stejně tak důležitou součástí jsou cviky pro rozvoj koordinace, stability …
Zdraví – všechny komplexní styly kung-fu postupně do svého tréninku zahrnuly poznatky z tradiční čínské medicíny, dechová cvičení a cvičení Chi Kung (pro práci s vnitřní energií).
Vnitřní rozvoj – mnoho stylů má např. vlastní způsoby meditace, koncentrace a jiná vnitřní cvičení.
Etika – významnou součástí tradičního kung-fu je také tzv. Wu-De (Mou Dak), tedy soubor pravidel jednání, chování a morálních hodnot, k nimž by vaše osobnost měla v rámci cvičení kung-fu směřovat a v ideálním případě je poté přenášet do každodenního života.

I moderní bojová umění a sporty postupně objevují význam těchto prvků a začleňují je do svého programu. Ale kung-fu a další tradiční styly má náskok několika staletí rozvoje.)

O jednotlivých složkách budou další texty.

Tato minisérie je věnována památce George Husek Si-fu (1948 – 2020), jenž velmi dobře věděl, že kung-fu není jenom o boji, ale především o rozvoji člověka.

Navazující text je Kung-fu a sebeobrana/boj.
Pozn.: Texty jsou určeny pro běžné zájemce o kung-fu, ne pro znalce a dlouholeté cvičence. Jsou založeny především na mém studiu tradičních stylů kung-fu – Tai Chi Chuan rodiny Yang a Hung Kuen (linie Wong Fei Hung – Lam Sai Wing – Chan Hon Chung). Všechny mé poznámky k jiným stylům jsou pouze na základě zprostředkovaných informací či ukázek, nevychází z mého vlastního studia. A je možné, že zkušenosti jiných lidí mohou být jiné.