Proč cvičit kung-fu 4

Dnes se podívám na faktor, jenž každý, kdo se viděl nějaký dobrý film, kde je kung-fu znázorněno, zaregistroval asi jako první.

A to je Krása a elegance pohybu.
Pravda, některé styly lahodí oku navenek víc, jiné jsou úspornější v pohybech i estetičnosti. Někde vás tento prvek praští okamžitě přes oči a jinde eleganci vidíte až v detailech, ale v podstatě všechna čínská bojová umění jsou, mimo jiné, krásná na pohled.
Vezměte si například styly, které imitují zvířecí pohyby. Vidíte v nich často téměř dokonalou nápodobu zvířat, od nichž lidé převzali to, co jim připadalo praktické a účinné. A dokázali to najít nejen v pohybech zvířat, která už na první pohled jsou nebezpečná – jako třeba Tygr nebo Had, ale brali si vzor i z tak nepravděpodobných jako je Opice či Kudlanka.


Důležité z pohledu krásy kung-fu je, že každý styl má svou osobitou “příchuť a vůni”, proto i pohyby, které na první pohled pouze hezky vypadají, by ji měly odrážet. To je to, co dělá kung-fu absolutně unikátním z pohledu rozvoje bojových umění ve světě. Na relativně omezeném prostoru vznikly stovky stylů kung-fu, které se od sebe na první dobrou občas diametrálně liší.
Ale když se do všech těchto stylů zadíváte pozorně, najdete tam vždy krásu a eleganci pohybu, bez ohledu na jejich vnější vzhled a odlišnosti.
Srovnejte si třeba Bagua Zhang a Wing Chun.
První styl vypadá jak nádherný orientální tanec a pokud byste neviděli využití jeho pohybů, tak můžete mít pocit, že to ani v boji nejde uplatnit. Všechno to kroužení dokola, otáčení se kolem osy, rozsáhlé pohyby paží i nohou …
Naproti tomu Wing Chun si zakládá na úsporných pohybech a minimu pohybu kolem protivníka.

Nebo proti sobě postavte tzv. Severní vs. Jižní Kudlanku.
Zde je odlišnost natolik velká, až si říkáte, proč se jmenují téměř stejně.


Krásným příkladem pohybově podobných stylů, ovšem lišících se nejen detaily ve cvičení, je Chen Tai Ji Quan (Tai Chi Chuan) a Baji Quan.


Zkuste si na YouTube vyhledat jakékoliv video s ukázkou cvičení sestav wu-shu, což je název, který se v současnosti (posledních pár desítek let) používá pro soutěžní verzi čínských bojových umění. V první řadě člověka praští přes nos akrobatické prvky, dynamické změny směru pohybu, vláčné nebo naopak přísně strohé pohyby. (A v mnoha případech ještě často elegantní “uniformy”, které ale nemají historické opodstatnění.)

Když se zajdete podívat na soutěže, tak tam je obrovská část hodnocení sestav postavena na kráse, eleganci a obtížnosti pohybu. Ačkoliv nejsem osobně příznivcem soutěží, oceňuji jejich přínos pro propagaci především mezi dětmi a mládeží. Děti totiž potřebují být za svou snahu nějak oceněny a medaile ze soutěží jsou dobrou motivací. A pokud by se Číně povedlo prosadit wu shu do programu Olympijských her, o což usilovala, byla by tato stránka čínských bojových umění ještě mnohem viditelnější.

Pro srovnání se podívejte na soutěže sestav třeba v karate nebo taekwondo, kde tyto prvky, v rozsahu, v němž je nabízí kung-fu/wu-shu, vám budou chybět. (To samozřejmě neznamená, že je kterýkoliv ze směrů bojových umění lepší či horší.)

Pro toho, kdo se kung-fu skutečně, a tím myslím skutečně, komplexně věnuje, je to především (ale nejenom) bojové umění.
Ovšem pro obrovskou část lidí, kteří chodí cvičit, je motivací začít a motorem výdrže to, jak se mění/zlepšují jejich pohybové schopnosti – rovnováha, rozsah pohybu, uvolněnost a protaženost, síla a dynamika v technikách. K tomu patří i jak vypadají v očích ostatních i vlastních. “Cvičím hezky, jak můj pohyb vypadá?” je otázka, kterou si často pokládají, nejen když se mají možnost vidět v zrcadle nebo je někdo pozoruje.

Přiznejme si, že se snížením významu bojové stránky (nejen) kung-fu, způsobené jednak víceméně funkčním bezpečnostním aparátem (policie, armáda), ale také třeba rozšířením střelných zbraní, se do popředí zájmu mnoha cvičenců dostávaly faktory další, které vždy byly v tréninku čínských bojových umění přítomny, ale až v druhém sledu.

I v historii hrála krása pohybu důležitou roli, protože ukázky kung-fu byly důležitou součástí života v Číně. (Nejen) Oslavy na vesnicích i ve městech, byly výbornou šancí pro školy a styly ukázat, čemu se věnují a současně přitáhnout nové zájemce o cvičení. A popravdě, málokdo by asi přihlásil své dítě do školy, pokud by na ukázkách viděl jako hlavní program zlomené ruce a nohy cvičenců.
Bojová stránka byla jasný, ale naplno nevyřčený příslib, co všechno se studenti naučí, ale neukazovala se otevřeně. K jejímu předání zájemcům sloužila dlouhodobá reputace školy, či jejího učitele. (Proto si například “svazy dělníků” v různých odvětvích najímaly učitele kung-fu, aby jejich členy učili. Ale to je na samostatnou kapitolu.)
A na veřejných ukázkách se nepředváděla do hloubky i z toho důvodu, že v dobách, kdy kung-fu skutečně sloužilo k přežití, měly jednotlivé školy hrůzu z toho, že by jejich potenciální nepřátelé mohli vidět/odkoukat jejich nejlepší techniky, a někdy v budoucnosti toho využít.
Takže důležitým lákadlem na nové zájemce byla krása provedení a atraktivita cvičení, jež měla přitáhnout co nejvíce zájemců.

Stejně tak existovaly skupiny, které chodily od místa k místu a zkoušely si ukázkami kung-fu vydělat pár drobných a současně třeba prodat nějaký zázračný lék. (Který se samozřejmě dal koupit jen u nich a jen v tomto okamžiku. Ano, jsou věci, které se nemění napříč historií.) Jejich úspěch závisel na tom, jestli zaujmou diváky natolik, že se rozhodnou přispět na vystoupení nebo si alespoň onen “zázrak” koupit.

Akrobatické a atraktivní prvky kung-fu obsahovala i čínská opera a divadlo, včetně loutkového. Je zajímavé si přečíst vzpomínky Jackie Chana, který se velkou část toho, co ve filmech předváděl, naučil ve škole čínské opery.
Je o tom krásný film – Malované tváře, z roku 1988, kde hraje roli učitele ve škole (kam chodil Jackie Chan) Sammo Hung, také odchovanec této školy a Jackieho starší kung-fu bratr.
Film najdete ZDE na YouTube (s anglickými titulky) ve velmi dobré kvalitě.

(Koho by toto téma zajímalo víc, tak si může přečíst třeba životopis Jackie Chana – ať už “I am Jackie Chan” nebo “Never Grow Up”, kde jsou tomuto období věnovány celé kapitoly.
Nebo o čínském divadle vyšla zajímavá kniha Dany Kalvodové, nazvaná “překvapivě” Čínské divadlo. Jedinou chybou je, že vyšla už v roce 1992 a bude se asi těžko shánět.

Ale zpátky ke kráse pohybu. Některé prvky vypadají samoúčelně, jako by je cvičící dělali opravdu jen pro krásu. Ale velmi často to není pravda (vynechávám z toho právě ty soutěže a divadlo), spousta na první pohled okrasných pohybů má svůj účel. Někdy je to změna rytmu pohybu, někdy jde o odpoutání pozornosti protivníka, jindy zase třeba o nácvik stability a pružnosti či uvolněnosti a protaženosti. A jindy je zde ukrytá specifická aplikace, jejíž detailní provedení a pravý účel skryl učitel (spíše jeho předchůdci) pod pláštík krásného pohybu, jenž upoutá pozornost, a tím nedovolí sledujícímu (nebo neinformovanému) pochopit správný význam pohybu.
V tradičním kung-fu má totiž vždy vše nějaký účel, který by vám měl být schopen dobrý učitel ukázat a vysvětlit tak, abyste ho pochopili. Tedy pokud víte, na co se máte zeptat, jelikož tradiční učitel bojových umění vysvětluje věci, až jste na ně připraveni, a to se často pozná z vašich otázek. (To berte jako dobrou radu. Pokud cvičíte nebo někdy začnete, přemýšlejte nad cvičením a promýšlejte dotazy, které budete mít.)

Nevýhodou vkládání těchto “ne-bojových” pohybů do sestav je, že s postupem moderní doby, jak se snižoval význam boje holýma rukama/zbraněmi (důvody viz výše), v mnoha školách zůstaly elegantní pohyby, ale mizelo jejich praktické vysvětlení a bojové prvky byly zasunuty do pozadí. (Zdůrazňuji, že mluvím o jednotlivých školách, nikoliv o stylech kung-fu.)

Velkou obětí na oltář elegance a krásy pohybu se stalo např. Tai Chi Chuan (Tai Ji Quan), které se v mnoha školách změnilo na organizovanou výuku pomalých synchronizovaných pohybů bez jakéhokoliv vysvětlení významu. Ovšem i pro ty, které bojová stránka nezajímá, je důležité vidět a vědět, co dělají. Protože díky tomu můžeme zapojit mysl a soustředění do pohybu. Bez toho je celé cvičení Tai Chi jen plaváním na suchu a vznášením se bez příčiny. Pro cvičící to může být příjemný zážitek, ale skutečný přínos pro rozvoj těla i mysli je minimální. Protože i pro krásu pohybu či zdravotní stránku cvičení je potřeba zapojit mysl (soustředění, představu) do práce.
A je smutnou pravdou, že stejná situace se postupně rozšířila i do mnoha dalších stylů.
V některých školách se dokonce, díky neznalosti využití pro boj, ztratila i změna rytmu cvičení. Jejich cvičení sestav se často odehrává ve stejném rytmu od začátku do konce, a je jedno, jestli cvičí pomalu nebo naopak co rychleji. Chybí jim vnímání změny tempa cvičení v závislosti na tom, jaký význam jejich pohyb má. Cvičení postrádá přechod z rychlých, dynamických pohybů v pomalé uvolněné. Nebo v silové s viditelným zapojením svalů. Není zde krátké “zastavení” v dokonalé nečinnosti (wu-wei), která ale dřív, než pohyb úplně zmizí z těla, přejde v další techniku….
Jako hudba, kdy na jedné straně ještě doznívají basové riffy a současně začíná třeba klidná mezihra, která se může změnit zase v tvrdou hudbu nebo udržet delší dobu klidné tempo.

Takže – krása pohybu ano, ale neměl to být hlavní, a už vůbec ne jediný, cíl cvičení. A pokud ano, tak si přiznejte, že vaše cvičení je nekompletní. Je to vaše věc, ale buďte k sobě i cvičení upřímní.
Kung-fu je spojení všech složek cvičení, nikoliv upřednostňování jedné a ignorování dalších.

KRÁSA POHYBU SE VÁM NESMÍ STÁT JEDNINÝM MĚŘÍTKEM!!!!

 

Předchozí texty této minisérie:
Proč dnes cvičit Kung-fu?
Kung-fu a sebeobrana/boj
Kung-fu a etika
Pozn.: Texty jsou určeny pro běžné zájemce o kung-fu, ne pro znalce a dlouholeté cvičence. Jsou založeny především na mém studiu tradičních stylů kung-fu – Tai Chi Chuan rodiny Yang a Hung Kuen (linie Wong Fei Hung – Lam Sai Wing – Chan Hon Chung). Všechny mé poznámky k jiným stylům jsou pouze na základě zprostředkovaných informací či ukázek, nevychází z mého vlastního studia. A je možné, že zkušenosti jiných lidí mohou být jiné.