Základem byl text: Martin Lavelle – The Chinese Family Tree (Qi Magazine, July/August 1993).
Zpracoval: Zdeněk Kurfürst.

Podobně jako všechny rodové linie i kung-fu linie zobrazuje chronologický seznam osob, pocházejících ze stejného zdroje. Hlavním rozdílem je fakt, že ne všichni členové jsou nezbytně spojeni krevním poutem, ale vždy předávanou dovedností. Tak například váš učitel se stává vaším otcem (nebo matkou) a váš potenciální student je synem/dcerou. Proto se v tradičním kung-fu často používají následující termíny (zjednodušeně popsáno z pohledu studenta):
Váš učitel – otec: Si-fu (otec použit pro pochopení vztahu z pohledu rodiny)
Učitel vašeho učitele – dědeček: Si-jo
Starší kung-fu bratr vašeho učitele – strýček: Si-baak
Spolucvičenec, který začal dříve než vy – starší bratr: Si-hing a starší sestra: Si-je
Spolucvičenec, který začal po vás – mladší bratr: Si-dai a mladší sestra: Si-mui
Student z pohledu učitele – syn: To-dai

Není potřeba znát čínské názvy, obzvlášť, když tyto termíny v naší škole nepoužíváme, ale je dobré se v nich orientovat, když je občas vidíte na internetu nebo je někdo před vámi používá při rozhovoru o kung-fu.

Ovšem mnohem důležitější než zobrazení rodinné linie je důvod, proč se tento systém používá a tradice, kterou rodová linie zobrazuje. K pochopení tradice a toho, co znamená pro fungování kung-fu školy, potřebujeme poznat její původ.

Mnohé ze současných dovedností bojových umění (a Chi Kung, čínská medicína, Feng Shui, …) mají pevný základ v kulturním dědictví Číny. Základní díla typu Kniha Proměn, Vnitřní kniha Žlutého císaře či staré manuály bojových umění formovaly většinu systémů, z nichž převážná část se od jistého okamžiku rozvíjela uvnitř velkých rodinných klanů. A rodina je základním stavebním kamenem čínské společnosti. Existovaly vesnice, které obývala/ovládala jen jedna rodina (např. Chenjiagou, vesnice spojená s Chen stylem Tai Ji Quan). V historii se samozřejmě různé styly navzájem ovlivňovaly, ale spousta dovedností zůstává specifických a jsou pevně svázány s rodinou, která je vytvořila. Samozřejmě, všechny nové dovednosti/znalosti byly v rodinném systému vítány. Ale jen velmi zřídka byly vlastní znalosti uvolňovány z uzavřeného kruhu rodiny – vzhledem k tomu, že šlo o skutečné bojové dovednosti a jejich znalost mohla být snadno zneužita vůči původním majitelům. Někde zase převládal názor, že předávání znalostí ven z rodinného kruhu je výrazem neúcty vůči předkům, kteří za získání těchto znalostí většinou těžce platili. Proto např. v historii Yang Tai Ji Quan čteme o tajném pozorování tréninku rodiny Chen ve snaze odhalit jejich kung-fu tajemství.

V důsledku výše uvedeného, když se někdo sám stal učitelem, tyto názory v jeho myšlení přetrvávaly. Situace se ještě více zkomplikovala poté, co se některé školy otevřely zájemcům mimo okruh rodiny či nejbližších přátel, především z komerčních důvodů. Z čínského pohledu proto každý, kdo se chtěl ve škole prosadit, musel být buď člen rodiny nebo velmi blízký přítel, aby si vysloužil vzácné znalosti. Jako se vším, co je vzácné, se i se znalostmi jejich majitelé loučili neradi. Pro znalosti či dovednosti navíc platí, že je velmi snadné předávat je dále špatně nebo nekompletní. Student to obvykle nikdy nezjistí. A i kdyby, jen těžko by s tím mohl něco dělat, tedy kromě toho, že bude doufat ve zlepšení situace, protestovat u učitele nebo odejde jinam.

Základem pro seriózní studium kung-fu proto bylo, aby učitel (otec rodiny, Si-fu) skutečně věřil svým žákům a měl je rád, jako by byli jeho vlastní rodina. Si-fu předával kung-fu rodině své znalosti, ale mohl něco skrývat před běžnými studenty, aby poskytl svým vlastním dětem jistou výhodu. To je důvod, proč rodinná etika byla tak důležitá a proč Číňané věří, že nejdůvěryhodnější zdroj předávání stylu je propojen krví. Peníze, služby či přátelství nemusely vždy stačit. Proto, když učitel dostal od žáka peníze, nebralo se to jako odměna, ale spíše vyjádření respektu a úcty. Samozřejmě, i v tomto systému existovaly výjimky, ne vždy byl styl předáván pouze po pokrevní linii. Např. učitel neměl syna, syn nemusel mít odpovídající talent nebo zemřel mladý, potom bylo potřeba najít jiného pokračovatele stylu. V historii jen velmi vzácně byl styl předáván dcerám. V čínském systému se totiž dcera po sňatku stává členem manželovy rodiny a rodinná tajemství by tak přešla na jinou rodinu se všemi riziky s tím spojenými.

V posledních desetiletích jsme svědky opatrných změn ve vnímání starých tradic směrem k větší otevřenosti. Číňané vidí komerční potenciál bojových umění a vznikají velká i menší tréninková centra, často na velmi tradičních místech (klášter Shaolin, vesnice Chenjiagou, odkud vzešel Chen styl Taiji, apod.), ale i mimo ně. Tato centra se snaží přilákat zahraniční zájemce o kung-fu. Neposuzuji úroveň cvičení v těchto centrech, protože ta je rozdílná. Od špičkové po velmi velmi komerční přístup. Současně velké množství čínských učitelů má možnost působit v zahraničí a zájemcům se tak nabízí se obrovská paleta možností, jak se dostat ke cvičení. Potřeby lidí se mění a stará cvičení mají teď v našich životech jiné místo. Otec už nepotřebuje udržet tajemné dovednosti pro svou rodinu, aby jí zajistil výhodu v boji o přežití. A současně spousta mladých číňanů se zříká tradic ve prospěch západního způsobu života. Dostupnost těchto cvičení, společně s alternativnějším a harmoničtějším (méně konzumním) přístupem k životu vede k většímu pronikání informací o jejich existenci a prospěšnosti do vědomí širší společnosti. Stalo se jistou módou věnovat se nějakému asijskému cvičení a články (nejen) v populárních časopisech tomu napomáhají. Někdy je to ku prospěchu věci, jindy naopak ke škodě.

Bez ohledu na uvolnění tradičního čínského přístupu je tradiční rodinná etika stále důležitým faktorem v přístupu učitelů. Jak moc velkým samozřejmě vždy závisí na učiteli, ale tato etika není výhradou jen čínských učitelů. Jde o zkušenost, která zahrnuje opatrnost, znalost lidské povahy, důvěru, přátelství. Toho by si měl být každý vědom. Tradiční Si-fu nepředává pokročilé informace od první lekce, ale chce nejdříve své žáky poznat.

Pravděpodobně největší využití rodinné linie u začátečníka je rozlišení kvality výuky při hledání místa, kde cvičit. Uznávaní mistři tvrdí, že je nemožné se naučit něco pouze z knih či videí a jediným způsobem, jak zvládnout danou věc správně, je vytrvat u dobrého učitele. Proto školy, které o sobě tvrdí, že vyučují autentické čínské umění musí splňovat požadavek příslušnosti k nějaké linii a získávat své znalosti z konkrétního uznávaného zdroje. V opačném případě je okamžitě jasné, že něco je špatně.

Samozřejmě, problémy s věrohodností mohou být i ve školách, které uvádějí jasnou linii, ale mnoho z nich se dá odhalit, když se pořádně podíváme na historii školy/stylu. Například historie předků v linii. Byl někdo z linie velmi známý a respektovaný? Dají se učitelé, které škola uvádí, dohledat? Je alespoň někdo z nich Číňan?

Další otázka – jaký je vztah učitele školy k jeho vlastnímu učiteli? Jak učitel získal své znalosti – byl to na jednorázovém kurzu nebo během dlouholetého cvičení? Byl uznán svým učitelem – má například schválení k výuce nebo společnou fotku s ním? Nejdůležitější je ocenění od učitele. Nikdo neoceňuje žáka se špatnými vlastnostmi nebo neschopného, protože to by vrhlo stín na celou linii. Tradičním způsobem ocenění je fotografie sedícího učitele a žáka stojícího za ním.

V současnosti se objevují různé jiné tituly – Mistr, Velmistr (Grandmaster), Velký Velmistr (Great Grandmaster), které nemají nic společného s čínskou tradicí. Je za tím obvykle komerce, protože kdekdo chce být Mistr a samozřejmě jeho učitel musí být Velmistr a jak potom nazvat učitelova učitele? Neznamená to, že všechny školy, které výše uvedené tituly používají, nejsou tradiční. Jen to, že se přizpůsobily módní komerční vlně.

Stejně tak uvádění mistrovských stupňů nemá nic společného s tradičním kung-fu. Můžete vidět, jak někteří učitelé uvádějí, že jsou držitelé třeba 6. mistrovského stupně v kung-fu. Jde o systém, založený na některých japonských bojových uměních, kde jsou udělovány mistrovské stupně Dan (a žákovské Kyu). Tento systém v japonských uměních byl poprvé uveden v roce 1883 (někdy uváděno 1886) díky Jigoro Kano, zakladateli systému Judo. A postupně se rozšířil i do dalších japonských stylů. Ale původně pocházel z hry Go, kam byl v Japonsku zaveden v 17. století. A tento systém vycházel z čínského systému stupňů v Go, kde byl nazýván Pin Zhi 九品制 a poprvé byl zmíněn v 3. slotetí v knize Yi Jing  (bez jakékoliv souvislosti v kung-fu). Japonské slovo Dan má čínský ekvivalent Duan, což je systém stupňů v moderním wu-shu, který od roku 1997 zavedla Mezinárodní Federace Wu Shu. Takže ano, v čínském wu shu existují mistrovské stupně – udělují se za např. výsledky cvičení na soutěžích, postupně k tomu musíte přidávat například i sepsanou teoretickou práci, potom mít publikované knihy a nejvyšší stupně jsou za celoživotní zásluhy.

Pokud si chcete přečíst něco víc o historii kung-fu v nepříliš romantickém podání, zkuste článek Stručná historie kung-fu