(skromné) začátky a (nejen) devadesátky

Berte tento text jako pokus podat základní přehled o situaci kung-fu na brněnské scéně především s ohledem na devadesátá léta.

Kung-fu v Brně na konci osmdesátých a začátku devadesátých let dvacátého století odráželo stejnou/podobnou situaci, jaká panovala v celé zemi. Nadšení a touha cvičit (nejen) čínská bojová umění, která se stala populární díky filmům, jež se (v Brně) daly sledovat nejdříve na rakouské televizi a později z videokazet.

Objevili se “mistři”, kteří kopírovali to, co viděli na obrazovce, většinou bez ladu a skladu. Následující odstavce budou sice věnovány opravdovým školám kung-fu, na úvod ale pro vaši představu o tom, jak to mnohde v devadesátkách vypadalo, připomenu jednu takovou skupinu, i když bez jména učitele, protože ten už dávno skončil.
Před pár lety jsem poseděl s jeho žáky, kteří vzpomínali, jak je v rámci tréninku stylů, které si kompletně vymyslel, nutil se vcítit do představy, že jsou had, orel a další zvířata. Dokonce i slepice z nich měla být :-). Jezdili společně dělat exhibice nejen po okolních vesnicích (zábavy, plesy, veřejné akce), a dodnes na to rádi vzpomínají, jak to byla skvělá doba a skvělý učitel.

Současně se vyskytlo dost nadšenců, kteří investovali čas a peníze do návštěv a pozvání učitelů bojových umění z jiných zemí. Většinou z Německa, Rakouska, Polska (tedy těch nám nejbližších), resp. v případě Brna to bylo často z Francie (viz dále). Fenoménem doby bylo, že jsme všichni rádi navštěvovali všechny možné semináře a byli hladoví po informacích a znalostech. Takže jste se na seminářích kung-fu potkali s lidmi, kteří se rozhodli věnovat aikido, judisty, karatisty (a obráceně). V kostce se dá říci, že jsme se všichni znali, společně poseděli a probrali to málo, co jsme věděli nebo tušili. Na letních kempech probíhaly společné tréninky, a přátelství se utužovalo večer u ohně. Samozřejmě, dřív nebo později muselo dojít ke specializaci, protože jen málokdo je schopen se zodpovědně věnovat víc než jednomu stylu, ale ta atmosféra sdílení a přátelství napříč styly dnes ve cvičení chybí.

ruzne styly
Aikibudo, Jiu Jitsu Zlín, Tae Kwon Do Ústí n.L., Jiu Jitsu Brno

Ale teď už pojďme k prvním seriózním školám v Brně.

Pavel Kala

První oficiální a skutečnou školou čínského kung-fu v Brně byla škola, kterou založil a bez přerušení stále vede Pavel Kala Si-fu.
Školu kung-fu oficiálně otevřel v březnu 1990, kdy se mu povedlo vyřídit Živnostenský list. Na počátku se zde cvičil systém s názvem Chan Shaolin-si and Dju-su Kung-fu. Ten se v našich zemích začal šířit v osmdesátých letech (tedy ještě za socialismu) díky instruktorům z Německa (NSR) a Polska. Populární byl především na severní Moravě (blízkost Polska), ale jednotlivé skupiny postupně působily na mnoha místech republiky. Mimochodem, dodnes se tento systém v ČR stále cvičí. A i když původ a zdroje systému jsou trochu nejasné a nedá se považovat za čistě čínské kung-fu, jde o legitimní systém. (více informací najdete např. tady)
Pavel Kala se ovšem neomezil jen na tento systém, ale velmi záhy začal dojíždět do Vídně a studovat u Chen Shi-hong Si-fu. Zde se učil shaolinské kung-fu, k němuž postupně přidal i Chen Tai Ji Quan, protože Chen Shi-hong je studentem Chen Xiao-wang Si-fu (představitel 19. generace rodiny Chen).
Tyto dva styly – Shaolinské kung-fu (které dál studoval např. u Carlose Moreiry Si-fu) a Chen Tai Ji Quan učí Pavel Kala ve své škole dodnes. Navíc k tomu přidal významné zaměření na Chi Kung (Qi Gong).

Chen XiaoWang-Chen ShiHong-Pavel Kala
Chen Xiao-wang (uprostřed) – po jeho pravé ruce Chen Shi-hong, zleva Pavel Kala. Foto z prvního semináře Chen Xiao-wanga v ČR (Brno)

Petr Mokrý

Druhou oficiální školou byla ta, kterou na podzim 1990 otevřel Petr Mokrý. (Protože jsme s Petrem cvičili spolu, mohu jít do trochu větších podrobností.)
Základem bylo učení instruktorů Voroněžského centra wu-shu, jimiž byli Michail Česalin a Jurij Belov. Ty přivezl do Brna jejich kolega Jurij Pulver a zajistil jejich seminář na půdě Centra bojových umění Oldřicha Kroupy (i když tenkrát to byla oficiálně skupina zaměřená na sebeobranu pod oddílem judo KPS na Vodově). Pulver, coby novinář, měl v Brně kontakty díky družbě Brno – Voroněž. Na seminář, jenž nebyl zrovna masově navštíven (přece jen to bylo těsně po revoluci), navázal pobyt Petra a mne ve Voroněži, přesněji měsíční trénink v rekreačním středisku tamní Univerzity. I na tehdejší poměry to byl celkem punk, na který ovšem rád vzpomínám. Tréninky celý den v přírodě, ruská sauna, vodka, sledování filmů s Jackie Chanem. Nejdůležitější ovšem bylo cvičení. Z dnešního pohledu vím, že Míša (Česalin) ani Jurij (Belov) toho tehdy neznali moc, ale přesto o 100% víc než my. Já jsem na podzim nastoupil na základní vojenskou službu a Petr otevřel školu. Samozřejmě jsme s Petrem dál spolupracovali a další léto jsme do Voroněže vyrazili znovu, opět na měsíc. Petr s sebou vzal několik svých nejlepších studentů (např. Ivan Burian, Mira Čermák, Robin Balák, Petrové Stodůlka a Skopal, Míša Porhajm, Jura Divácký). Tento pobyt nám zpestřil pokus o převrat v Rusku. Dodnes vzpomínám na tísnivý pocit člověka, který se probudí uprostřed Ruska a z rozhlasu slyší neustálé opakování výzev k zachování klidu.
Petr se ve svém rozvoji zaměřil především na cvičení s Míšou Česalinem, jenž, jako bývalý gymnasta a akrobat, měl neuvěřitelný talent pro wu shu.
Petrova škola ovšem neměla dlouhé trvání, po krátké době upřednostnil studium sinologie a postupně se dostal k životu v Číně a studiu čínské medicíny v Šanghaji. (Mnoho jeho starších studentů přešlo v letech 1992 – 1993 do mé školy.) Na Petra navázal jeho student Robert Müller (jedním z jeho žáků je i Jirka Hauska – viz dále), který ještě nějakou dobu cvičil pod Míšou Česalinem.
Poznámka:
Jurij Belov se cvičení wu shu stále věnuje naplno a dnes je jedním z nejúspěšnějších trenérů v Rusku. Jeho škola ve Voroněži má několik set členů a žáci dobývají úspěchy na šampionátech po celém světě.
Míša Česalin s cvičením skončil.

Michail Česalin (vlevo) a Jurij Belov (Brno 1990)

Zdeněk Kurfürst

Jak jsem napsal výš, základ mého cvičení kung-fu byl v tréninku s instruktory z Voroněže. Po návratu z vojny mne oslovila skupina nadšenců, že mají prostory, kde se schází ke cvičení, ale potřebují někoho, kdo by je učil :-). Tak vznikla má škola v září 1991 díky iniciativě jiných (Aleš Navařík, Ondra Fasura, Alda Kleska …). První roky jsme cvičili v sokolovně ve Šlapanicích, což vedlo především k vytvoření skvělé party. Přece jen, když jedete společně půl hodiny autobusem na okraj Brna na trénink a stejně dlouho zpět, víte o sobě navzájem spoustu věcí.
Ze začátku se cvičily základy wu shu. V roce 1992 jsem se díky Sergi Leclercqovi (viz dále) dostal ke cvičení Yang stylu Tai Ji Quan pod vedením Françoise Hainryho, jenž byl vicemistrem Francie. S ním jsme se výrazně přeorientovali na tento styl kung-fu.
K další změně vedla má touha dostat se přímo ke zdroji čistého kung-fu, tedy v mém případě k rodině Yang.
Od roku 2002 jsme se tak stali, díky mému učiteli Jim Uglow Si-fu a Yang Ma-lee Si-fu, součástí linie rodiny Yang (část rodiny, která žije v Hong Kongu), tedy těch, podle nichž Yang Tai Ji Quan získal své jméno. K tomu přibylo cvičení Hung Kuen, kde cvičíme v linii Lam Sai-wing – Chan Hon-chung.

Škola Z. Kurfürsta – foto ze San Shou proti škole Petra Mokrého 03/1993

Vlivné faktory pro rozvoj kung-fu v Brně

Serge Leclerq

Pro rozvoj (nejen) kung-fu v Brně byl mimořádně významnou osobou Serge Leclerq. Do Brna se dostal jako učitel francouzštiny na Gymnáziu M. Lercha. Serge byl celoživotní fanda bojových umění a své učitelské stáže po světě propojoval právě s touto láskou. Tak před Brnem žil sedm let v Číně, kde studoval kung-fu. Předtím žil v Japonsku, kde se pro změnu věnoval japonským bojovým uměním.
V Brně za pomoci studentů z gymnázia (překládali) vedl od roku 1991 pravidelné tréninky základů wu shu (Tai Ji Quan, Chang Chuan …) v tělocvičně v Kohoutovicích. Díky tomu jsme se mohli seznámit se způsobem tréninku v čínských školách. Scházela se tam pestrá a relativně početná skupina zájemců. Mimo to se Serge věnoval menší vybrané skupině (patřil sem např. Mirek Točík, který později založil školu v Pelhřimově, jež dodnes funguje pod vedením jeho bývalého žáka).
Ovšem největší Sergův přínos byl v jeho snaze pomáhat v rozvoji bojových umění. Nám, zájemcům o kung-fu, tak pomohl několikanásobným pozváním do Brna následujících osobností – Yuan Hong Hai a Roger Itier (trenéři francouzské reprezentace wu shu). Dále François Hainry, který se stal mým učitelem. Také zde byl, díky Sergovi, několikrát Philippe Dang Van Sung, učitel Viet Vo Dao z Marseille. (Ten nerad učil sestavy, ale zato si užíval všechny formy praktického boje se zbraněmi i bez nich.)
Díky Sergovi např. vznikl i brněnský oddíl Aikibudo, kdy cvičence jiu jitsu spojil s Alainem Floquetem, zakladatelem stylu aikibudo. (Vzpomínám si, jak jsem zajišťoval jeho přepravu z Brna do Prahy na letiště a jaký musel být jeho šok, když jsme ho usadili do starého Citroënu 2CV, lidově zvaného Kachna.)
Sergovi tréninky v Kohoutovicích krásně odrážely devadesátá léta neuvěřitelnou skladbou účastníků. Příkladem jednoho pólu byl zhruba 17-ti letý mládenec, který v šatně rozdával své vizitky s titulem Teacher of kung-fu (opravdu to tam měl anglicky), na nichž byl vyfocen on v rozštěpu. Z druhé strany zde bylo mnoho lidí, kteří dodnes cvičí.

Dang Van Sung
Philippe Dang Van Sung Seminář Brno 06/1993

Centrum bojových umění Oldřicha Kroupy

I když to do historie kung-fu v Brně úplně nepatří, jde o natolik důležitý fenomén, že ho nelze vynechat.
Jeho hlavní role v oblasti kung-fu v Brně spočívala právě v pozvání a organizaci semináře instruktorů z Voroněže. Ačkoliv jsem našel na internetu informaci, že se u p. Kroupy vyučovalo jihošaolinské kung-fu, tak jsem si zcela jist, že tato informace není založena na pravdě. Vyučovala se zde tzv. sebeobrana, což byl mix technik z karate, judo, jiu-jitsu, sambo apod. Pan Kroupa má ovšem obrovskou zásluhu v tom, že umožnil všem zájemcům “pod svými křídly” rozvíjet to, co je lákalo cvičit z bojových umění. Přece jen v té době nešlo jen tak si pronajmout tělocvičnu, muselo jít o nějakým způsobem zastřešenou činnost. Ještě v osmdesátých letech tak pod ním započal rozvoj brněnského Aikido (Karel Hudec, Richard Krejčí). Dále pod záštitou p. Kroupy začal fungovat budoucí oddíl Kickboxu Oldřicha Staňka. A pomocnou ruku podal i začátkům Taekwon-do, které se v Brně rozjelo díky studentovi z Tuniska.

Roman Hladík

Vliv tohoto kontroverzního učitele z Prahy nebyl jen na Brno, ale na celou, tehdy ještě Československou, republiku. Na konci osmdesátých letech otevřel výuku Hung Gar (Hung Kuen) kung-fu v Praze a výsledkem byl obrovský boom a spousta seminářů, a i škol jeho studentů (v devadesátkách) na mnoha místech v Čechách i na Slovensku. Postupně došlo k ochladnutí zájmu o tuto linii s tím, jak vyplouvaly na povrch různé nesrovnalosti ohledně učitelů a studia kung-fu pana Hladíka, ale vzniklý zájem nešlo zastavit, a mnoho jeho bývalých žáků si našlo svou cestu k jiným učitelům a věnují se kung-fu dodnes. Mezi jeho žáky, kteří dodnes učí v Brně, patří Jirka Hauska a Pavel Adámek (jehož studentem byl Jirka Holáň, který dnes učí samostatně).

Další vývoj

Postupem času začaly i v Brně přibývat školy kung-fu, které odrážely pestrost tehdejší nabídky.
Z těch, které přežily dodnes, to jsou školy Hung Gar, o kterých jsem se zmínil před chvíli v souvislosti s Romanem Hladíkem. Všechny jsou propojeny s Hung Gar linií rodiny Lam (Lam Jo, Lam Chun Fai, Lam Chun Sing). Sem patří školy Pavla Adámka, Jirky Holáně, Jirky Hausky.
Škola Jirky Hausky dnes, mimo Hung Gar, nabízí i výuku stylu Kudlanky sedmi hvězd, Chen Tai Ji Quan.

Již v devadesátkách se zde objevilo Wing Chun, propojené s Ivanem Rzounkem Si-fu z Prahy. (Ten je pravděpodobně v pozadí všech škol Wing Chun, které se otevřely v raných devadesátých letech v této zemi. Až později sem pronikly i jiné linie tohoto jihočínského stylu.) Dodnes jsou tak brněnské školy Wing Chun většinou spojené s linií Leung Ting – K. Kernsprecht, v níž tehdy Ivan Rzounek cvičil.

Dál vzniklo (a občas i zaniklo) několik menších skupin, až se vyprofilovaly další školy.
Především žáci čínských učitelů, kteří se postupně objevili v Praze – Du Fu Kun, Qin Min Tang, Zhai Hua (a další) – tyto školy stále fungují, a jsou často zaměřeny více na sportovní wu shu. Mezi nimi má dnes asi nejvýznamnější pozici škola Martina Rohela.

Ze školy Pavla Kaly se oddělila dvojice jeho dlouholetých studentů Pavel Hlavoň a David Pirochta, která se pod vedením Chen Shi-honga začala věnovat čistě Chen Tai Ji Quan. Postupně si každý z nich otevřel vlastní školu, ale stále spolupracují na rozvoji a společně zvou do Brna, mimo svého učitele, i další osobnosti Chen Tai Ji Quan.

Další z bývalých žáků Pavla Kaly, Petr Kreml, nejdříve začal cvičit Orlí spár pod vedením Julian Dale Si-fu, k tomu přidal styl Kudlanky Sedmi hvězd pod vedením George Husek Si-fu. Později opustil oba tyto učitele a přešel ke cvičení Kudlanky Sedmi hvězd pod vedením polského učitele S. Milczareka a Yang Tai Ji Quan (Adam Mizner).

A samozřejmě jsou zde i další školy, které se dají snadno dohledat na webu.

Ale to už jsme v současnosti, která s divokými devadesátkami nemá až tak moc společného. Vzal jsem to trochu rychle, ale je jasné, že kořeny v podstatě všech významných brněnských škol jde vystopovat na konci minulého století. Jsme prostě dinosauři.

Pokud jste narazili na nějakou nepřesnost nebo máte k uvedeným informacím nějaké doplnění, napište mi, rád svůj text doplním, upravím. Přece jen si nemohu pamatovat vše.