Autor: David A. Ross
Překlad – Zdeněk Kurfürst
Cvičenci čínských bojových umění v USA se dlouho snažili najít smysl v nesourodé směsici útržkovitých informací, které mezi nimi kolovaly, a to v závislosti na původu a využití jejich uměni. Jak se mohl někdo vyznat v protikladu, představovaném vzdělanými, kulturně založenými a mírumilovnými muži (buddhistickými mnichy, taoistickými poustevníky a konfuciánskými vzdělanci) a jejich cvičením a neustálým zdokonalováním technik, které byly určeny k zabíjení? Jaký je přesně vztah mezi duchovním osvícením, etickým tréninkem, fyzickým rozvojem a pouličním bojem bez omezení? Proč některé z dalších dobře známých tradic, jako otevřené výzvy a souboje, vypadají v tomto kontextu tak nepatřičně?
Obrázek, vykreslený mnoha lidmi, vypadá nelogicky a rozporuplně. Donn F. Draeger a Robert W. Smith, v pravděpodobně jednom z nejvýznamnějších pokusů o zmapování skutečné historie bojových umění, poznamenali, že informace, podané v čínské literatuře, jsou nepřesné a plné mezer. Mnoho tzv. historických údajů je v protikladu s přesně popsanou a zdokumentovanou realitou čínské kultury. Jiné jsou historicky nemožné. Jiné jsou postaveny na mytologii. A další jsou prostě k smíchu. Shrnuto, nedokáží obstát ve světle skutečného historického zkoumání.
Jak se čínská bojová umění stávají populárnějšími a je zde snaha vytvořit mezinárodní struktury, instruktoři i studenti hledají svou identitu a snaží se odhalit protiklady. Je totiž nezbytné poznat minulost dříve, než začneme plánovat budoucnost. Proto musíme popsat skutečnou historii právě nyní a musíme porovnat zdroje, které uvádí ony protikladné informace.
Jasnou skutečností je, že na rozdíl od toho, co tvrdí mnoho dnešních instruktorů, bojová umění nebyla původně činností buddhistických mnichů, taoistických poustevníků a konfuciánských vzdělanců. Ve staré Číně byla bojová umění primárně cvičena a rozvíjena v armádě, členy tajných bratrstev a společenství, a těmi, kdo se věnovali profesím jako ozbrojený doprovod a ochrana. Tedy – bojová umění byla produktem těch skupin, které pro většinu Číňanů byly nepřijatelné. To ovlivňovalo jak vývoj bojových umění, tak i vztah veřejnosti k nim.
Musíme si uvědomit, že imperiální Čína se řídila tradičním konfuciánským kodexem. Podle něj bylo klíčem k úspěchu vzdělání a na fyzické dovednosti bylo nahlíženo jako na morálně podřízené. Za těchto podmínek byla velká část obyvatelstva, především lidé bez jakéhokoliv vzdělání, přehlížena a ignorována. Právě ti, kteří nebyli ani privilegováni ani chráněni společností, rozvíjeli bojová umění jakožto jedinou ochranu proti krutostem a brutalitám okolního světa. Pro ně bojové umění nebylo ani sportem ani zálibou, ale nezbytností a otázkou života a smrti.
Propojení bojových umění s nežádoucími společenskými elementy vyústilo v sociální vnímání, které je i původcem nepochopení výše naznačeného. Všechny společnosti, ale Čína především, mají tendenci kontrolovat a usměrňovat to, co vnímají jako společensky nepřijatelné jednání. V případě bojových umění byla tato potřeba mnohem palčivější, protože jedinci, kteří se jim věnovali, byli těsně propojeni se skupinami, které tradičně bojovali proti ústřední moci (tedy regionální bojůvky, tajná společenství a bratrstva). Společenské vnímání také vedlo mnoho z těch, kteří se bojovým uměním věnovali, ke snaze obhájit jejich cvičení.
Simultánní úsilí (těch, co bojová umění praktikovali a společnosti) o legitimizaci a asimilaci bojových umění (a snaha ukázat je neškodnými) vyústilo v postupné a současně koncentrované úsilí zakrýt skutečné kořeny těchto umění a ukázat je jako politicky korektní. Například mnoho instruktorů začalo (a dodnes to stále dělají) vyprávět historky o cvičení bojových umění v buddhistických klášterech, zdůrazňujíc jejich využití pro rozvoj zdraví a spirituální rozvoj. Naneštěstí tito lidé ignorují dva základní fakty.
Za prvé, různé historky o původu bojových umění v buddhistických klášterech, především v Šaolinském, ve skutečnosti mají původ v tajných společenstvích a sloužily k náboru nových členů, ale je těžké potvrdit jejich pravdivost.
Za druhé, buddhistické kláštery byly často útulkem vyhnanců společnosti a uprchlých vězňů. Pokud byla bojová umění v klášterech cvičena (a existují důkazy, že ano) potom byla pravděpodobně sem přinesena těmito uprchlíky. Ti cvičili boj jednak pro svoji obranu a často také pro legální i nelegální obchody. Z toho plyne, že ani bojová umění, která mají původ v klášterech, se již neukazují v kdovíjak pěkném světle.
Původ bojových umění jakožto „nežádoucích“
Ačkoliv armáda byla pravděpodobně nejlepší profesí pro trénovaného bojovníka, rozhodně nepředstavovala snadné živobytí nebo ideální život. Tradiční čínská společnost pohrdala neintelektuálními činnostmi a její potřeba kontroly možných rušivých prvků měla přímý dopad na vyšší vojenské činitele. Na armádu se hledělo podezřívavě, jak dokládá staré rčení „nikdo nedokáže vyrobit z prostitutky poctivou dívku a udělat z vojáka ctihodného muže.“ Proto bylo vynaloženo mnoho úsilí na podřízení armády společnosti.
Za císařských časů centrální vláda pořádala vojenské zkoušky, podobné odborným civilním úřednickým zkouškám, a to na oblastní, provinční a národní úrovni. Díky tomu mohli civilní úředníci kontrolovat výběr i povyšování důstojníků. Navíc příslušníkům armády bylo zapovězeno dosáhnout úrovně, v níž by mohly ovlivňovat státní politiku. Proto, i když armáda nabízela nějaké příležitosti, tak nikdy to nebyla absolutní jistota.
Samozřejmou největší výzvou pro společenský pořádek byly ty skupiny bojovníků, které neměly šanci postupovat vzhůru v armádním zkouškovém systému. Především proto, že zkušební systém předpokládal gramotnost, kterou někteří tito lidé vůbec nevládli. Za druhé, protože zkušební systém omezoval počet armádních důstojníků, tak ani všichni vzdělaní bojovníci nemohli projít. I když mohli tito muži vstoupit do armády i bez zkoušek, ve skutečnosti k tomu neměli žádný důvod. S obyčejnými vojáky totiž důstojníci zacházeli velice krutě, a proto zde nadprůměrní lidé neviděli žádnou budoucnost. Vytvářeli tedy skupiny, které byly velmi nespokojené se svou situací. Stávali se součástí rozsáhlého čínského podzemí a zapojovali se do legálních i nelegálních činností, aby přežili. Bez ohledu na profesi, které se věnovali, nebyli tito lidé loajální ani ke společnosti ani ke státu.
Legální a ilegální profese pro experty v bojových uměních
Mnoho expertů prostě putovalo krajem a vydělávalo si na živobytí jako prodejci léků nebo pouličními ukázkami svého umění. Byli považování jen za o něco více než obyčejné vagabundy, kteří nemají žádné stálé bydliště a jsou závislí na milodarech. Také se museli vyrovnávat s neustálými výzvami ostatních putujících bojovníků a bojovat s kriminálníky, kteří je chtěli okrást o vydělané peníze. Někteří z nich se přidali ke skupinám, vystupujících s čínskou operou. Tyto skupiny zaručovali přátelství, zaměstnání a jistý stupeň ochrany, ale společensky byli jejich členové stejně nepřijatelní.
Naopak ti, kterým nevadilo zapojení do ilegálních činností, zjistili, že je o jejich služby velký zájem. Jakkoliv tradiční konfuciánská společnost odsuzovala použití násilí, nižší vrstvy společnosti jej naopak oslavovali. Například v jihočínských provinciích Fujian a Guangdong válečné klany byly zažitou tradicí. Znalci bojových umění v nich nacházeli zaměstnání jako instruktoři i jako námezdní bojovníci. Tyto klany mají na svědomí i rozšíření bojových umění mimo Čínu, protože své boje často přenášely i do zámořských komunit. Mnoho skvělých expertů bylo „vyvezeno“ do USA, aby trénovali bojovníky Tongů (Triád) v amerických Chinatownech.
Mnoho expertů se zapojilo i do aktivit bratrstev a tajných společenství. Tyto skupiny, často od sebe těžko rozlišitelné, mají v Číně dlouhou tradici a vznikly jako ochrana pro nižší vrstvy společnosti. Nabízely přátelství, pomoc a ochranu těm, kdo většinou nic z toho neznali. Tyto činnosti byly přirozeně přitažlivé pro znalce bojových umění. Navíc tato společenství je aktivně vyhledávala a najímala, protože potřebovala ozbrojenou složku a sílu.
Ke konci 19. století se tato bratrstva a společenství stala hlavními místy pro rozvoj a cvičení bojových umění. Znalci bojových umění byli nazýváni „rudé sloupy“ a kromě toho, že zde často pracovali jako vymahači poplatků, sloužili i jako instruktoři. Mnoho rolníků či obyčejných občanů, kteří by se nikdy nemohli bojovým uměním věnovat, vstoupilo do těchto společenství právě proto, aby se jim naučilo. Některé skupiny se tak díky slavným instruktorům stali známějšími a získali tím i více členů.
Bojové nebo předváděcí umění?
V USA je mnoho cvičenců tradičních stylů velmi kritických vůči modernímu wu shu, s tím, že je jednoznačně určeno pro účely ukázek a jeho praktičnost pro sebeobranu je v současnosti nulová. I když se o moderním wu shu budeme bavit později, pár poznámek již nyní. Moderní wu shu rozhodně není tradičním bojovým uměním. Mnoho technik bylo vypuštěno a má daleko k technické různorodosti tradičních stylů, především jihočínských. Navíc, po většinu historie existence moderního wu shu bylo studiu aplikací a provozování sparingu aktivně zabraňováno ze strany čínské vlády.
Naneštěstí si musíme přiznat, že právě ti, kdo toto kritizují, nechápou plně historii vlastních stylů. Pozice a techniky v historii byly často pozměňovány pro potěchu diváků a akrobatické prvky do nich byly také začleňovány. Proto, i když moderní wu shu je extrémním případem technických modifikací, není v tom osamocené. Existuje prostě dlouhá tradice využívání bojových umění pro účely ukázek a modifikace technik právě s tímto cílem.
Například na císařském dvoře za dynastie Qing oficiální umělci využívali širokou škálu technik z tradičních bojových umění. Siláci cvičili s těžkými halapartnami (Gwan Dao) a byly zde i další ukázky tohoto typu. Navíc i striktní bojové dovednosti jako lukostřelba a zápas (Shuai Jiao) byly u dvora velmi populární.
Tradiční čínská opera také často využívá technik bojových umění pro zábavu publika. Na vystoupeních rekonstruuje velké bitvy a její umělci musí být schopní používat tradiční zbraně a zapojovat se do inscenovaných bitek. Proto jsou budoucí členové opery připravováni podobným způsobem jako adepti bojových umění. Navíc, jak jsem již uvedl dřív, v historii se mnoho expertů bojových umění stávalo členy potulných souborů tradiční opery. Často byli i přijímáni jako ochránci těchto souborů. Proto se u opery linka mezi uměním pro boj a pro předvádění často stírá.
Dodneška jsou tradiční bojová umění touto předváděcí tradicí ovlivněna. Tzv. „tvrdý qigong“, tedy triky jako přerážení cihel, trhání drátů, ulehání na ostré hroty, ohýbání kopí a mečů o tělo, to vše je produktem historických pouličních předváděček. Provedení těchto prvků samozřejmě vyžaduje disciplínu a kondici, ale se skutečným bojem to nemá téměř nic společného. Mnoho z prvků sestav tradičních stylů má podobnou inspiraci – akrobatické skoky, náročné rovnovážné pozice. Někteří autoři tvrdí, že čínské publikum bylo mnohem více obeznámeno s bojovými uměními než západní diváci, a proto bylo i k předvedeným výkonům mnohem kritičtější, ale dá se říci, že běžný rolník či dělník byl také především osloven těmito triky a prvky show.
Snaha o legitimizaci bojových umění
Období 200 let od 18. století po začátek století dvacátého bylo v Číně charakteristické omezením pracovních příležitostí a potřebou společenského uznání, což vyústilo ve snahu některých mistrů o legitimizaci bojových umění. Následovali příklad bylinkářů (léčitelů) a napravovatelů kostí (tradiční umění) a snažili se sami sebe ustanovit za členy „Kung“ neboli umělecké třídy. Začali si otvírat vlastní školy (v kantonštině „Mo Gwoon“).
Jedním z prvních kroků na této cestě byla změna terminologie. Bojová umění již nebyla nazývána „Kyuhn Faat“ (v mandarínské čínštině známější termín „Chuan Fa“), což se jednoduše překládá jako bojové techniky (přesněji „pěstní techniky“), ale instruktoři používali termín „Kyuhn Seut“, v překladu „pěstní – bojové umění“. Tito instruktoři již nebyli tuláky, ale přijali termín „Sifu“ (mistr), aby ukázali, že jsou zdatní v umění, které je společensky akceptovatelné.
Dalším krokem bylo přijmout nebo vytvořit rituály, ceremoniály a postupy a současně pro ně vytvořit tradici. Zde učitelé nejčastěji čerpali inspiraci v konfuciánských rituálech a upravovali je, aby vyhovovali jejich požadavkům. Příkladem jsou vyvýšené oltáře pro ocenění přínosu předků (tedy těch učitelů, kteří v linii byli před nimi). V některých případech instruktoři ani nevěděli, odkud jejich styl pochází nebo kdo jej vytvořil a proto „Sijo“ (zakladatel) a „Jong-si“ (významní mistři historie) byli jednoduše vytvořeni.
Učitelé také začali přijímat své následovníky a vytvářeli ceremoniál „Baai Si“. Tímto způsobem mohl učitel od následovníků očekávat stejnou loajalitu, jako očekával v tradiční čínské společnosti otec od syna. A konečně stvořili koncept „morálního kodexu bojovníka“ (kant. „Mo Duk“), čímž následovali konfuciánský systém ideálních ctností.
Postavení bojových umění na platformu umění, začlenění učitelů do vrstvy „Kung“ a přijetí konfuciánských praktik a terminologie vedlo k dosažení jistého společenského uznání a respektu, ale nikoliv ke kompletní asimilaci. Většina učitelů stále vyznávala středověké hodnoty a pokračovala v sektářském a tajnůstkářském přístupu. Někteří také stále udržovali kontakty s podsvětím, což se projevuje dodnes obecným podezíráním každého, kdo se bojovým uměním věnuje.
Nejlepším příkladem nepřizpůsobení se obecným způsobům společenských standardů byly a jsou otevřené výzvy. I když se tito tzv. učitelé snažili o legitimizaci svého postavení a získání všeobecného uznání, stále toužili získat respekt sobě podobných. Nejrychlejším a nejrozšířenějším způsobem, jak toho dosáhnout byly otevřené výzvy a porážka několika místních bojovníků předtím, než si zde učitel otevřel svoji školu. Až do roku 1928, kdy byla tato praxe prohlášen za nezákonnou, bylo v jižní Číně zcela běžné vidět učitele bojovat proti libovolným vyzyvatelům z řad publika v soubojích bez pravidel a omezení. Tyto souboje sice často končily vážným zraněním a občas i smrtí, ale bylo na ně nahlíženo jako na nezbytný důkaz, že učitel má právo si otevřít vlastní školu.
Jiným populárním způsobem, jak si „udělat jméno“ bylo vyzvat učitele existující školy v naději na vítězství a tím i přebrání jeho školy. To byla velice riskantní metoda a mezi největší a nejpopulárnější školy patřily ty, v nichž tito vyzyvatelé byli pravidelně domláceni a ponecháni na schodech před školou, aby je každý mohl vidět. Navíc tito učitelé, kteří pravidelně poráželi své vyzyvatele, byli vyhledáváni a najímáni tajnými společenstvími, ozbrojenými složkami, místními obyvateli i boháči, kteří vnímali bojová umění jako esoterické hobby (esoterické ve smyslu těžko pochopitelné, nikoliv ve smyslu dnešních New Age hnutí).
Ale i tito dobře zavedení učitelé museli neustále dokazovat účinnost svého umění. Jak poznamenává Draeger a Smith „výzvy byly ústřední součástí mistrovi existence a nesměli se odmítnout.“ Tyto souboje měly samozřejmě i přímý dopad na způsob výuky a předávání bojových umění. Protože učitelé záviseli na vlastních schopnostech boje, nechtěli dát ani nejmenší šanci potenciálním vyzyvatelům. Studenti museli prokazovat svou absolutní oddanost a skutečné bojové dovednosti byly často předávány v tajnosti. Výsledkem bylo, že jen někteří vyvolení se naučili skutečné dovednosti, aplikace a kompletní systém. To byl častý případ ve školách, kde učitelé udržovali kontakt s podsvětím a jejich školy byly využívány k náboru nových členů a tréninku např. vymahačů výpalného.
Státní snaha o kontrolu a usměrňování bojových umění
Fáze 1 – Čínská republika
Zhroucení dynastie Qing a ustavení Čínské republiky nic nezměnilo na statutu bojových umění. I když někteří mistři z této vrstvy dosáhli společenského uznání, jako celek představovali problém pro centrální moc. Školy bojových umění produkovali bojovníky, kteří byli loajální jen svým učitelům a tradicím. Mnoho z nich podporovalo skupiny, které otevřeně vystupovali proti novému státu, především tajná společenství. Doak Barnett, známý historik, který popsal podmínky v Sečuanské provincii během období Čínské republiky, zaznamenal: „Nebylo zde nic utajeného ohledně tajných společenství. Skutečnost, že byly nezákonné, nikoho zainteresovaného nezajímala a je potřeba dodat, že ani nikomu nebránila v členství, pokud byl k němu přizván.“
Nacionalistická strana (Kuomintang) si byla vědoma role bojových umění v lidových povstáních. Ve skutečnosti, Dr. Sun Yat-sen, zakladatel strany, využil mnohokrát různá tajná společenství a často používal jejich ozbrojené síly. Ovšem poté, co tato strana upevnila svoji pozici, otočila pozornost ke kontrole a usměrnění tréninku bojových umění.
V roce 1928, rok po Čang Kajškově „Bílém masakru“ v Šanghaji, který jej udělal jasným vůdcem Nacionalistické strany, bylo učiněno několik kroků k získání kontroly nad experty bojových umění. Zaprvé, vláda přijala termín „Kuo Shu“, což znamená „národní umění“ a směřovala tím nejen k omezení roztříštěnosti (frakcionářství) mezi bojovými uměními, ale i k posílení nacionalismu (a tím loajality vůči státu).
Zadruhé, stát ustavil Centrální institut Kuo Shu v Nanjingu. Experti, kteří byli členy Institutu (a zůstali v Číně po vítězství komunistů v roce 1949), neustále v rozhovorech odmítali jakékoliv přímé vměšování a zásahy ze strany státu (ze zřejmých politických důvodů), ale ve skutečnosti samotná existence Institutu vedla k přesunu bojových umění pod přímou regulaci státu. Ti učitelé, kteří odešli na Taiwan, jsou mnohem upřímnější, když otevřeně říkají, že stát se zapojil do „aktivního programu“ pro reorganizaci bojových umění. Proklamovaným státním cílem pro existenci Institutu byla „konsolidace Kung-fu setkáním mnoha velkých mistrů.“ I když zde nebyla Nacionalistická strana příliš úspěšná, inspirovala velmi podobný program, který využila Komunistická strana Číny při vytvoření moderního Wushu.
A konečně, otevřené výzvy, souboje či jiné druhy veřejných soubojů byly vyhlášeny za ilegální. Státní moc je nahradila jí pořádanými národními přebory. První národní soutěž proběhla v roce 1928 v Nanjingu.
Snaha o kontrolu bojových umění byla, jako většina Nacionalistických sociálních programů, z velké části neúspěšná. Systém postrádal dobře uspořádanou strukturu na základní úrovni a korupce zde byla neuvěřitelná. Navíc mnozí z významných členů Nacionalistické strany byly také experti v bojových uměních. Podle Draegera a Smithe, experti na Taiwanu, kteří byli často členy Nacionalistické strany a armádními důstojníky, „byli často velmi odlišní, mnoho z nich bylo negramotných, někteří pravidelně kouřili opium a pár z nich byli lumpové.“
Státní snaha o kontrolu a usměrňování bojových umění
Fáze 2 – Komunistická strana Číny
Komunistická strana Číny (KSČ) měla zvláštní vztah s cvičenci bojových umění. Ideologicky, KSČ sama sebe silně identifikovala se společenskými třídami, z nichž pocházela komunita bojových umění. Například v době, kdy strana vznikala, různá bratrstva a tajná společenství (často tvořená právě kruhy kolem bojových umění) byla jejím významným spojencem ve snaze o svržení centrální vlády. Strana s nimi udržovala kontakt a využívala jejich členy jako součást nastávajících revolučních aktivit. Také studovala jejich organizační strukturu, jejich metody udržování loajality a roli v lidových povstáních.
Vedení strany navíc vidělo specifický bonus spojený s cvičením bojových umění. Mao Ce-tung, stejně jako mnoho dalších revolucionářů té doby, věřil, že Čína je „nemocným mužem Asie“, jelikož tradiční konfuciánská společnost produkovala pouze slabé, neefektivní vzdělance. V roce 1917 Mao Ce-tung napsal svůj první článek pro revolucionářské noviny „Nové mládí“. Text byl nazván „Studie fyzické kultury“ a stal se oficiální linií strany, pokud šlo o úlohu bojových umění ve společnosti. Ukazoval, že národ „požaduje sílu“, a že tento bojový duch není povzbuzován. Mao naznačil program fyzické kultury, v němž bojová umění hrála významnou roli, a jehož cílem bylo vytvoření „přírodní osobnosti“ a posílení „válečného hrdinství.“
Ovšem toto spojení mezi komunisty a bojovými uměními netrvalo dlouho. Ve snaze posílit svou roli na venkově se Komunistická strana snažila odstranit místní moc a zakázat ty praktiky, které byly tradičně založeny na regionalismu a osobní loajalitě. To nevyhnutelně ohrožovalo komunitu bojových umění a vedlo k jejich konfliktu s KSČ.
C.K. Yang nám zanechal popis čínské vesnice během komunistického převratu a s tím i nádherný popis snahy KSČ dostat pod státní kontrolu bojová umění. Yang popisuje „sportovní klub“ ve vesnici, který byl znám pod názvem „Lví klub“. Podle něj se členové klubu věnovali „lekcím ve starých válečných uměních stínového boxu, používali meče, nože, kopí a jiné staré zbraně“. Z popisu je jasně vidět, že se jednalo o školu bojových umění.
I když podle autora neměly tyto techniky „místo v moderním boji“, KSČ viděla situaci odlišně. Stranické kádry přikázaly školu zavřít s tím, že se jedná o „vojenskou organizaci“ a přidaly vyjádření, že „vedoucí školy, z nichž mnoho bylo spojeno s povstaleckými tajnými organizacemi, byli potencionálními agenty reakce.“ Tedy, Lví klub byl jednoznačně vnímán jako politické nebezpečí pro komunistickou moc.
Státem řízené programy k ovládnutí a kontrole cvičení bojových umění nabývali na síle po vítězství komunistů v roce 1949. Ve stejném roce vznikla Celočínská sportovní federace a začali diskuse o tom, jak by fyzická kultura mohla nejlépe sloužit státu. V roce 1951 všechny privátní školy bojových umění byly označeny za „feudální přežitek“ a bylo jim přikázáno ukončit činnost. V následujícím roce vznikla Státní komise pro fyzickou kulturu a sport a bylo zavedeno mnoho nových omezení, týkajících se bojových umění. Instruktoři se již nemohli nazývat „Sifu“ a ceremoniál Baai Si byl prohlášen za protizákonný. Instruktoři byli nyní nazýváni „trenéry.“
V roce 1959 bylo oznámeno, že vznikl státem kontrolovaný program bojových umění, který již nerozlišoval styly a systémy. Všechna bojová umění byla rozdělena do pěti základních kategorií: „Dlouhá pěst“ (označovala všechny techniky beze zbraně), šavle, přímý meč, hůl a kopí. Po mnoha protestech vznikla kategorie „Jižní pěst“, která zahrnovala styly z jižní Číny (založena byla především na Choy Lay Fut , Hung Kyuhn a jejich odvozeninách. Z těchto systémů představovala především nejzákladnější a nejběžnější techniky a nezahrnovala techniky, které vycházely z méně rozšířených stylů jako Jižní kudlanka, Bílé obočí apod.). Tento státem kontrolovaný program se stal základem pro to, co dnes nazýváme moderním wu shu.
Z hlediska ideologie tento program splňoval obě základní kritéria. Zaprvé vyloučil veškeré elitářství spojené s bojovými uměními a učinil je dostupné pro masy. Zadruhé, zahrnoval program fyzického rozvoje pro potřeby „válečného hrdinství“, jak jej formuloval Mao Cetung v roce 1917. Současně přesunul bojová umění pod přímou kontrolu státu a vyloučil z tréninku ty, kteří vyznávali osobní loajalitu a výlučnost. Soukromé školy již neprodukovali muže loajální jen svým učitelům a s hlubokou nedůvěrou vůči nečlenům školy.
Při pohledu zvenčí byl tento vývoj vítanou změnou proti tajemnosti, nadměrnému egoismu, neustálým výzvám a nahodilému násilí, které charakterizovalo tradiční komunitu bojových umění. Ale přestože stát tvrdí opak, moderní wu shu není jednoduše bojové umění v novém kabátě. I když moderní wu shu je založeno na tradičních bojových uměních, je to především a hlavně program vytvořený jako fyzická příprava (tedy rozvoj zdraví, disciplíny atd.) a pro účel předvádění před obecenstvem. I dnešní program, rozdělující sestavy na úrovně A, B a C, vypouští mnoho technik a nemá různorodost tradičních bojových umění, především v oblasti jižních stylů. Navíc ve snaze učinit jej více atletickým, byly mnohé pozice a techniky upraveny tak, aby byly příjemnější na pohled a byly vytvořeny mnohé akrobatické prvky.
Mnohem důležitější je ale skutečnost, že politický program KSČ má přímý vliv na způsob, jak jsou bojová umění učena a předávána. V průběhu většiny existence moderního wu shu strana aktivně omezovala studium aplikací a cvičení sparingu, prohlašujíc, že sebeobranné dovednosti již nejsou v nové společnosti zapotřebí a zdůrazňujíc, že „soudruh by neměl bojovat proti soudruhovi.“ Proto mnoho z těch, kteří cvičí moderní wu shu, nezná praktické aplikace jednotlivých technik a neumí odlišit, které techniky jsou jen pro předvádění veřejnosti. Také neprocvičují používání těch technik, které praktické aplikace mají.
V posledních letech ovšem i v moderním wu shu dochází k některým změnám. Nové povinné sestavy omezily ony akrobatické prvky, které kdysi zamořily moderní wu shu a mnohem více se soustředí na základní pozice, pohyby, kopy, údery atd. Nejviditelnější změnou je ovšem návrat volného sparingu a to, že Mezinárodní federace wu shu (IWUF) propaguje novou formu soutěžního boje „San Shou.“
San Shou je forma plnokontaktního boje, která se silně podobá jak národním soutěžím, pořádaným Kuomitangem, tak i otevřeným výzvám z historie. San Shou probíhá na prostoru, známém jako „Lei Tai“, což byl název dřevěných pódií, které v historii mnoho bojovníků nechávalo postavit, když chtělo vyhlásit otevřenou výzvu k souboji. Soutěže v San Shou jsou důležitým vývojem, protože povolují kopy, údery i hody a jsou pravděpodobně nejlepší cestou k propagaci reálných bojových dovedností. Navíc v mnoha rozhovorech s instruktory a funkcionáři z Pekingu se objevuje zdůraznění významu předvedení, které dovednosti a techniky byly praktické.
Tento současný rozvoj je přímým výsledkem politických změn, které probíhají v Číně od počátků osmdesátých let dvacátého století. Po příšerných škodách, které napáchala Kulturní revoluce, a pod vedením Deng Xiaopinga, upustila KSČ od snahy kontrolovat každý detail denního života lidu a omezila většinu svých místních společenských činností. Nový důraz na modernizaci a ekonomický rozvoj také vedl k omezení významu programů typu rozvoj fyzické kultury.
Instruktoři bojových umění poznávají svobodu, kterou nikdy předtím neměli, a v některých případech to vede k návratu středověkých manýr. Během rozhovorů s instruktory, které jsem zmiňoval výše, někteří z nich volají po návratu otevřených výzev, odstranění ochranných oděvů a povolení nebezpečných technik jako loktů či kolen. Tím se moderní wu shu v některých směrech vrací ke svým kořenům.
